Září a říjen 2007

KAMBODŽA, THAJSKO

Letištní hala v Dubaji

Cestování po asii

Kambodža, Thajsko

 

Odbavení ve Vídni proběhlo v pohodě, jen jsem si zapomněl vytáhnout z batohu mikinu, no, snad se to bude dát nějak vydržet.

 

25.9.2007 úterý

Procházím se po obchodech v letištním terminálu, nic moc nového tady nemají. Nacházím svůj gate a du se usadit. Mám sedadlo do uličky, vedle mě je místo volné, tak sem celkem spokojený. Po minulých problémech se startem čekám co bude tentokrát, ale naštěstí všechno probíhá v pohodě.

Letušky kmitají, donesou oběd a co chvilku něco roznáší, oříšky, džusy, čaje …slušná společnost – emirates. Doporučuji J Daří se mi sem tam spát, jen se musím balit do deky, jak to jen jde. V letadle je přece jen dost zima. Dívám se na výběr filmů a vybírám si Mr. Beana, takže cesta uběhla vesele. Let trvá necelých šest hodin do Dubaje. Přistáváme a přes celníky nás pouští do haly. Mám čtyři hodiny času, tak se tak potuluju po obchodech, sem tam se mně nějaký cestovatel zeptá, kam má jít. Jako bílý asi mám všechno vědět J Letiště je ale přehledné, tak v pohodě posílám lidi na správných gate. Jen mně začíná zlobit rýma. Zapomenutá mikina se hlásí. Tak to sem nevystihl. Po delším čekání už mně to nebaví, sedám si před odletovou místnost a podřimuju. Doma už je noc. (Odlet je v jednu ráno našeho času, tři hodiny Dubajského času). V letadle mám tentokrát sedačku mezi dvěma chlapíky, z okna toho moc nevidím, u filmu usínám. Dám si večeři (nebo to byla snídaně?) a prospím zbytek cesty.

 

26.9.2007 středa

 Přistáváme v sedm ráno našeho času, v Thajsku je poledne, takže posun je o pět hodin. Celníci si každého vyfotí přes kameru, proberou pas…a už jsem v Asii J Batoh už na mně čeká, tak rovnou mířím z příletové do odletové haly. Záměr je dostat se co nejdřív do Kambodže, ušetřím tak spoustu času, kdybych musel jet autobusem tam a zase zpátky. Procházím stánky leteckých společností a zjišťuji ceny. Thajské aerolinky nabízejí letenku buď do Saigonu nebo Phnom penhu, ale chtějí za to skoro 7000 bathů, to je přes tři tisíce korun. Zkouším další společnost – cena o kousek nižší. U Airasia na mně chlapík bafne 2660 B za Phnom penh. Chvíli přemýšlím a počítám… ušetřím nejmíň tři dny cesty a bude to stát kolem 1600 Kč. Kupuju letenku ale až na sedmou ráno, jedno letadlo jim sice letí ve čtyři, ale už je uzavřené odbavení. Takže ráno. Letenka je taková podivná, spíš jak účtenka v supermarketu….Chvíli chodím po letišti, u terminálu píšu domů sms, jsem zvědavý, kolik mi to strhne z platební karty. V přízemí letiště jsou stanoviště autobusů, chvíli sháním nějaký hotel blízko letiště, ale to je dost daleko od centra, tak jsou tu jen drahé letištní hotely. V jednom chtěli 1700 B…a prý mají skvělé masérky :-§ Nakonec kupuju lístek na autobus do centra za 150 B s vědomím, že ráno se budu muset nechat zavést na letiště taxíkem, autobusy tak brzo nejezdí a já musím být už před šestou na odbavení. Do centra to busem trvá v plné dopravě hodinu, takže musím vstávat před pátou.

 

Autobus nás veze do čtvrti pro turisty Khao san. Ulice obložená stánky, restauracemi a masážními salony. Prostě past na turisty. Chci opravdu jen přespat - to musím vysvětlovat asi desítce naháněčů…a pak mizím do jednoho hotýlku. Marco polo se to jmenuje, v Lonely planet (průvodce - knížka) ho jakž takž doporučují. Ceny jsou, jak jsem čekal o něco vyšší, platím 300 B za pokoj pro jednoho, má sprchu, klimatizaci a chybí mu okna J Na vrátnici ještě platím 400 B zálohu za klíč – ráno mi ji vrátí a domlouvám si na pátou ráno taxík. 500 B…no, co se dá dělat. Takhle brzo ráno nejezdí ani místní doprava, ani Skytrain – něco jako povrchové metro. Po sprše se du kouknout do ulic. Všude spousta turistů a ještě víc prodavačů. Sháníte cokoliv? Cokoliv seženete J Kupuju adaptér do zásuvky, co sem chytře zapomněl doma a velký zámek na dveře hotelu. Ty sice mají vlastní, ale když si tam pověsím svůj, nemusím se bát různých návštěv. Petlice na něj mají už nachystanou. Zajdu si do restaurace na večeři – kuře s rýží a jakousi zeleninou, k tomu pepsi – 105 B ..asi jako u nás menu v restauraci. Chvíli ještě pročítám průvodce a plánuju cestu dál a v deset už ležím. Místo přikrývky, která jaksi ve výbavě pokoje není, přes sebe hodím bundu, vypnu klimatizaci abych prohnal rýmu a usínám V noci mně sice občas vzbudí pokřikování na chodbě, klapot vysokých podpatků ale je mi to celkem fuk.

 

27.9.2007 čtvrtek

Ráno rychle vstát, ve sprše dát do pořádku propocené tělo, zabalit batoh a na recepci už čeká taxikář. Nechávám si vrátit zálohu za klíč a už si to svištíme na letiště. Ulice jsou klidné, provoz asi jako u nás v poledne. Na asiaty je to pustá ulice J Na letiště dorážíme za tři čtvrtě hodiny, odbavení v pohodě. Čekám, jestli budu platit odletovou taxu, jak píšou v průvodci, nikdo nic nechce, tak jdu na gate. Tam chvíli čekáme a už nasedáme do postaršího Boingu. Je nás v celém letadle asi dvacetpět pasažérů, místo si každý vybírá dle libosti. Sedám si dozadu a fotím přes okýnko.

Start i let v pohodě, je krásně vidět na zem. Po přistání v Pnom penhu  nás vítají celníci, vízum dostanu v pohodě (20$ poplatek), mám fotku na žádost (ostatní z letadla platí dolar za vytisknutí fotky). Hned za celníky je bankomat, jenže z něj dokážu dostat jen dolary, místní šmrcky se nekonají. Venku domlouvám motorkáře, hodí mně za 3$ do centra. Jmenuje se Paul a česko zná, prý vyrábíme ty silné AK47 – samopaly J No vida, podle čeho si nás ve světě váží…Cestou mi nabízí, že až se vrátím do města, bude mi dělat průvodce ….samozřejmě s motorkou a za dolárky J

 

Kupuju jízdenku do AngkorBorej, malé vesničky s chrámem těsně u Vietnamských hranic. Cestou nám bus staví v restauraci, dávám si jen kilo jahod za dolar, jinak moc nemám hlad. Počasí se zatím drží statečně, svítí sluníčko, na obloze je trocha oblačnosti, asi jako u nás v srpnu. Kolem cesty je to samé rýžové pole a malé domky na sloupech, asi tady vědí o záplavách svoje. Kambodža je dost chudá země a je to všude vidět. Silnice jsou jakž takž, jen to občas zhoupne, ale kolem domků lidi mají nepořádek, vypadá to, jako by jim ho tam přinesla poslední velká voda a ještě to nestačili uklidit. Cestou bus ťukne do nějakého motorkáře, ten se rozplácne na vozovce – naštěstí se mu nic nestane. Tady se to bere sportovně. Měl si dávat bacha na velký autobus a když nemusí do nemocnice, je všechno OK. Moje rýma to postupně vzdává, tak už je to lepší. Venku se déšť mění v průtrž …a prší a prší. Ve vsi je jen malý hotýlek, ale lidi se smějí na celé kolo. Turisti se sem prakticky nedostanou. Kdo jede na tuhle stranu, tak cestuje z Vietnamu po řece Mekong na člunech, překročí hranice v Chau doc až dál přesedne na hlavní silnici do autobusu. Počasí se mi vůbec nelíbí, celý den hezky ale teď je zamračeno a poprchá, tak sedím s domorodcem na verandě, jenže je tma jak v ranci a někdy v osm vypne elektřina….Anglicky neumí skoro nikdo, tak to není ani na povídání, du spát.

 

 

28.9.2007

Ráno sedám s domácím do jeho člunu, jakž takž jsme se domluvili večer na cestě. Do místního chrámu nemá smysl chodit. Cesta k němu je zatopená. Tak mně vezme po řece k místu, kde má dopoledne přijet loď s turisty z Vietnamu a s nimi pojedu dál. Jinak bych musel čekat do večera na autobus ve vesnici a to se mi opravdu nechce. Dědula pomalu projíždí po řece, prý je to bezpečné. Připadám si přesně jako na výletě na Mekong na Vietnamské straně. Úzké kanály, kolem palmy…Po hodině zastavujeme u domku a nakládáme nějaké bedny. Najednou se vynoří za palmou celník …a že kam jedeme...Najednou si uvědomím, že to je Vietnamec!!! Takže jsme někde přejeli hranice. Domorodci na to kašlou, ale že já sem turista, tak mám zaplatit. To se mi nechce ani náhodou a k jeho velkému údivu vytahuju pas – s vietnamským vízem. Naštěstí jsem si ho nechal prodloužit před prvním pokusem o cestu do Kambodže, to jsem měl v plánu se sem možná podívat…Takhle se mi to ale vyplatilo dvojnásob.Celník je najednou v pohodě, ještě mi dává razítko a za chvíli mně děda vysazuje u silnice, kde stojí autobus. Za deset minut doráží i loď s turistama a může se jet.

 

Phnom penh – hlavní město Kambodže

Autobus doráží do města. Venku neprší. Venku leje. Před příjezdem proběhl v autobuse společný meeting nad různými průvodci, co má u sebe několik turistů, dva páry Australanů, nějaká Angličanka a dva z Nového Zélandu. Do toho  se vloží pár místních, kteří umí anglicky a znají město. Radí nám kam jít, co vidět, co je v průvodci správně. Když zastavíme, vrhá se na nás skupinka nahaněčů. Nechávám se za dolar odvézt v tuk tuku do hotelu Narin, žádný luxus. Koupelna s horkou sprchou, televize a klimatizace za 10$. Z autobusu si tenhle hotel vybírám jen já, ostatní odjíždí do lepších hotýlků. Je jich tu po městě spousta a teď mimo sezonu se dá docela vybírat a smlouvat. Kdyby nepršelo, asi bych taky sháněl. Takhle se vyvalím ve sprše – ale ouha. Asi deset minut zkouším kombinace různých koleček páček a ventilů, než donutím celý systém fungovat tak, aby tekla horká voda. Nejdřív neteče žádná, pak jen horká, pak jen studená…nakonec se všechno podaří. Nechávám na věšáku dosušit věci z prádelny, beru si na sebe jen tričko a kraťase, pár dolarů do kapes a jdu se kouknout ven. Trochu přestalo pršet, jen kape. Je tma jak v ranci ale na ulici je překvapivě živo. Sedám si na verandu restaurace a domácí přináší jídelníček. Krom naprosto nesrozumitelné Khmerštiny tam jsou i anglické názvy jídel. Vybírám si vepřové …ale paní naznačuje, že by to trvalo moc dlouho. Nechci ani domýšlet, jestli by musela jít zabít prase a tak se spokojím s kuřecí polívkou a něčím jako Kung pao. Jsou v tom oříšky, maso, zelenina a pak ještě pár podivností, co jsem nikdy neviděl. Ale je to dobré. Polévku přinesly v obrovské porcelánové míse. Plné míse. Jak na svatbu… Moc dobrá, ale opravdu se to nedalo všechno sníst. Jak je v Asii zvykem, použité ubrousky, tady spíš útržky kapesníků, nebo kousky toaletního papíru v krabičce, všechno končí pod stolem. Pozoruju místní lidi a dívám se, jak obratně nabírají jídlo do malých misek a pak paličkami neomylně jí. Celkem mi to taky jde, ale jejich mistrovství prostě nikdy nedoženu. Hned jak se někdo zvedne od stolu, přiběhne malé děvče a během chvilky je stůl i pod stolem uklizeno a zameteno. Jednoduché.

Jdu do hotelu, spíš proběhnu mezi kapkami. V televizi ladím zprávy  CNN, jinak samé korejské telenovely nebo wrestling. Nabíjím baterky, čistím fotky z foťáku a chvíli píšu. Když zavřu notebook – je tma a venku znova hustě prší. Mám okna na dvou stěnách pokoje, dostal jsem rohový. Odhrnuju tlusté závěsy. Občas se venku zableskne.

 

29.9.2007 sobota

Ráno vstávám docela pozdě. Ale není kam spěchat. Snídani si dávám v hotelu a jdu se kouknout ven, zorientovat mapu. Neprší, svítí sluníčko, sem tam bílý obláček. Docela změna. Jdu kus po ulici kde narážím na malý autobusák. Chlapík mi ochotně ukazuje, kam se všude dá odsud dostat. Ceny jsou slušné. Siam reap za 4$. Budoucí cíl mé cesty.Vracím se na hotel, celou cestu na mně pořád někdo pokřikuje, jestli nechci svézt na motorce nebo tuk tuku. Cena – za cestu dolar. Tak to ne, vážení. Po zkušenostech z Vietnamu si v hotelu půjčuji motorku. Na celý den za 4$, je poledne a druhý den ji mám ve stejný čas vrátit. Chlapík z půjčovny přijel do hotelu za pět minut, ukazuje mi motorku a zdůrazňuje, že když ji někde nechám, musím ji pořádně zamknout. Dává mi obrovský zámek – dost se tu prý motorky kradou a musel bych platit 700$ za novou. Motorka je poloautomat, takže asijská klasika. Provoz ve městě je po zkušenostech ze Saigonu víc než přijatelný. Jen na semaforech se občas vytvoří hlouček, ale jinak to není problém. Litr benzínu tu u pumpy stojí kolem 4000 rielů, tedy asi jeden dolar – dvacet korun. Orientace není složitá. Ulice jsou číslovány popořadě, souběžně s řekou jsou liché, kolmo na řeku sudé. Jen nejsou všechny označeny, tak se to musí občas dopočítat. Jen několik hlavních tříd má jména po státnících – nejbližší je jmenuje po Titovi J asi ho tady ještě pořádají mají za dobráka J  Jedu se podívat po bankomatu, pořád nemám místní šmrcky - riely,  Bankomaty tady prý jsou. V supermarketu na jeden narazím. Mimo provoz. V bance – sorry, dnes nefunguje. V další bance – jen VISA karty. Nakonec měním 50$ v bance. Nad kurzem radši moc neuvažuju. Nechci se naštvat. Projíždím městem a podle průvodce po chvilce nacházím vjezd ke královskému paláci. Má být zavřený ale asi mám štěstí. Nebo spíš starého průvodce. Kousek od vchodu kolem mě projde slon, jenže sedím na motorce a u paláce je zákaz zastavení, tak z fotky nic nebude. U vrátnice je napsáno, že otevírají až ve dvě odpoledne. Siesta. Za rohem je internetová kavárna, tak konečně napíšu domů a hodím na internet napsané stránky. Hodina internetu stojí zhruba dolar. A je dostatečně rychlý. Královský palác je nádherný. Jen než vás tam pustí, zaplatíte 25000 rielů, a já sem si musel za tři dolary navíc koupit tričko. Moje mělo podle mínění prodavačky příliš krátké rukávy, nepustila by mně dovnitř. Vybírám si modré se siluetou věží. Aspoň, že tam prodávají něco slušného. Podobný problém má víc turistů, tak je tu prodej triček a kraťasů dobrý kšeft. Motorku si můžu zaparkovat přímo uvnitř paláce, jen musím projet skupinou turistů, kteří na mně překvapivě hledí. Běloch na motorce …to se tu moc nevidí.

Palác samotný a hlavně jeho stříbrná pagoda je moc hezký. Do některých budov se nesmí a i park je zčásti rozdělený, pořád tady bydlí jeho veličenstvo J Po prohlídce se jedu kouknout na blízký chrám na kopci – Wat phnom. Wat je označení pro chrám. Phnom je jméno ženy, která kdysi našla řekou vyplavené čtyři sochy Buddhy. Podle ní je pak pojmenováno celé město. Phnom penh je pak doslova kopec ženy Phnom. Kolem chrámu je pár prodavačů, žebráků a taky policista, co ke mně přiběhne a chce dolar. Prý za vstup. Když po něm chci doklad, tváří se, že nic neslyšel a jde pryč. Ale s vydělaným dolarem. Když to vidí kolem stojící žebráci, vypadnou ze svých rolí a začnou se smát. I ten, co hezky hraje slepého, oči obrácené v sloup najednou má obě oči a bezruký zatleskal J Teď se zase zasměju já a jdu kolem nich. Najednou natahují ruce, prosí a ukazují, kde sou postižení. Jen ukazuju rukou na ty jeho umě schované v pruhu látky a jdu dál. Na chrámu samotném moc zajímavého není. Svatyně s vonnými tyčinkami a mnichem, který hlavně odhání turisty, co si to chtějí vyfotit a pár dětí, co vám ukazují, jak vám skvěle pohlídaly sandály vyzuté před vchodem. A chtějí za to dolar. Méně drzé jsou opice, co posedávají po okolí a dožadují se něčeho k snědku. Jedna mi skočí na nohu. Obejme ji dokola a smutně kouká J. Nějaký taliján ji za ten výstup něco hodí, tak se jí zbavím. Ještě se projedu po městě, v supermarketu kupuju holení, co se mi v batohu zlomilo. Mají tady v přepočtu za dvacet korun několik sad strojků, co u nás stojí asi tři stovky…tak beru ještě pár do zásoby, tohle uvezu v pohodě. Chvíli jen tak bezcílně popojíždím ulicí, projedu se kolem olympijského stadionu (ona tady byla někdy olympiáda??) a pak už mířím k hotelu. Je hezky, sem tam tmavší mrak. Během pěti minut je černo a leje. Rychle zastavuju motorku u pizzerie, dám si něco evropského. Vevnitř je rychle plno, podobný nápad má víc lidí. Objednávám si pizzu s mořskými potvůrkami, za chvíli mi přijdou říct, že nemají malé pizzy. Došly. Tak střední. Je to pizza spíš ve formě buchty, vysoké kynuté těsto, ale jinak to ujde. Venku přestalo skoro pršet, tak jedu do hotelu, je to už jen kousek. Večer se nechám zavést tuk tukem na nějakou diskotéku. Malá místnost s pár lasery a barovým pultem, barman, skupinky holek co koukají po návštěvních…a pak asi dvanáct Evropanů. Dávám si pivo, kecám s Australanem, co už toho má zjevně dost. Tak si docela rozumíme s mojí angličtinou. Když pak vidím, jak si úplně šedivý starý evropský děda hladí a doslova hněte malou Kambodžanu mám toho akorát tak dost a vytrácím se ven. Asi tři holky chtějí jít za mnou do tuk tuku, tak jen křiknu na řidiče ať pohne a mizím v dešti. Těm třem jen přes zadní okýnko zamávám a ty s nechápavým výrazem mizí zpátky do baru. Tohle opravdu není zábava pro mě.

 

30.9.2007

Ráno vstávám  v devět. Snídaně a hurá s motorkou na centrální trh. Jenže sotva vyjedu na hlavní třídu, staví mně u cesty skupina policistů. Tvrdí mi, že jsem jel doleva přes zákaz a i když jim ukazuju, že jsem jel přes křižovatku rovně, chtějí si chlapci prostě něco vydělat. Šmejdi. Nejdřív, že padesát dolarů, když s nima pojedu na stanici. Když se směju a vrtím hlavou, tak že stačí dvacet a na místě. Znovu jim na mapě ukazuju, kde je můj hotel a že jsem opravdu jel rovně. Chtějí po mně řidičák, suverénně vytahuju kartu od pojištění, ukazuju jim znak EU a tvrdím, že je to elektronický řidičák. Chvíli to obrací v ruce, zkoumají co by na to mohli říct, ale česky neumí. Tak neví nic. Pak chtějí papíry od motorky. Dobře vědí, že tady je nemá nikdo. Natož já, cizinec. Nakonec stejně musím dát dvacet dolarů a s úsměvem odcházím a česky jim sprostě nadávám. Aspoň si trochu ulevím.

Na trh dojíždím s náladou akorát na hejno žebráků, co se kolem mne roztočí. Mizím mezi stánky. Je tady k dostání kde co. Od jídla, oblečení, šminek a brejlí, elektroniky snad až ke zbraním, ale ty nevidím. Jen když mi nějaký borec celý v černém a s brýlemi nabízí, že mi sežene cokoliv si řeknu, tak mu s úsměvem odpovím že chci tank. Zarazí se, pak přikývne…To mu musím říct, že si dělám srandu a že jsem opravdu jen turista. Zamračí se ale hned nabízí na večer holku …ne ne…za hodinu odjíždím, tak prý příště J Tentokrát už bez následků se vracím na hotel. Vracím motorku, vrátí mi můj pas. Balím si věci, autobus má odjíždět za hodinu a půl. Najednou domácí klepe na dveře – autobus je tady!!! Je to totiž jen malý busík, co sváží turisty z hotelů na nádraží, odkud pak odjíždí dálkový spoj. Tak musím rychle dobalit a už se vezeme. Skupinka turistů na nádraží se zdraví navzájem, čekáme na autobus. Kupuju vodu a hlídám si věci. Celé nádraží řídí důležitě vypadající chlapík s kalašnikovem na zádech a prutem v ruce. V puse píšťalku. Bez přestání na ní nesmyslně píská a prutem popohání tuk tukáře, žebráky a místní. Kam a proč, to možní ví jen on sám. Každý, koho popožene si stoupne o metr dál….a nic se neděje. Docela dobré představení. Když si ho turisti začnou houfně fotit, uraženě odchází. Chaos na nádraží zůstává pořád stejný …J Cesta má trvat kolem pěti hodin. V Siam reapu budeme navečer. Ubytovat, večeři a ráno vzhůru na Angkor, největší chrámový komplex na světě. V autobuse se dávám do řeči se Slovenkou Monikou a jejím přítelem Afgáncem Alexem. Fajn lidičky, co pracují a žijí spolu v Austrálii a jsou tu na dovolené. Mluvíme spolu převážně anglicky a domlouváme se na společném ubytování a smlouvání s místními.

 

1.10.2007 pondělí

Není moc o čem psát, daleko víc řeknou fotky. Snad jen, že vstup na jeden den stojí 20 a na dva či tři dny 40 dolarů. Celkem síla. A pokud nejste nadšenec do architektury, nebo nevíte co s časem, kupte si vstup jen na jeden den. Vstaňte hodně brzo a vydržte na místě velkém asi jako Brno, kde je roztroušeno obrovské množství staveb, chrámů a zajímavých míst tolik, že je stejně všechny neuvidíte. Dopravu zajišťují tuk tuky, motorky a nebo můžete jet na kole, ale to je spíš pro nadšence. Angor samotný stavěla postupně celá řada jeho vládců, muselo to být v dobách své slávy obrovské a centrum moci a kultury. Když si uvědomím, že v té době v Evropě dodýchávala rozdělená Římská říše, v Americe kvetla kultura Mayů a Aztéků, na Jávě se budoval Borobudur a Číňané byli schovaní za velkou zdí, tak mi nezbývá než toto období považovat za jedno z nerozvinutějších v dějinách lidstva. Stavby jsou mohutné, jde na nich vidět perfektní plánování, použití shodných konstrukčních prvků a tesané reliéfy, postavy a tváře jsou velice krásné. Všechno působí souměrně a určitě to muselo na příchozího dělat obrovský dojem. Když se k tomu přimíchá trocha náboženství, mysticismu kouře a triků, tak pro vládce takových říší muselo být stavění chrámů přímo povinností.

Některé stavby jsou v dost špatném stavu a obrůstá je divoká džungle, většina je jich ale slušně udržována a ty nejvýznamnější pak různé mezinárodní skupiny archeologů a restaurátorů uvádějí do původní podoby. Jestli se kvůli něčemu opravdu vyplatí do Kambodže jet, tak je to právě Angkor.

 

2.10.2007 úterý

Dnes platí více méně to co včera, snad jen že jsem  ráno koupil lístek na bus do Bangkoku – stojí 14 dolarů a má se jet asi deset hodin. Monika s Alexem odjeli hned ráno busem do Bangkoku.

Kolem osmé večer zaklepal na dveře mého hotelu recepční s mobilem, že mi někdo volá. Byl to Alex a volal z Bangkoku, že má Monika nějaké problémy a celníci jí nedali vízum, tak se vrací do Siam reap a musí letět letadlem. Jestli prý můžu pomoct. Potkali jsme se ve městě, zrovna si kupovala letenku přímo do Bangkoku. Problém byl totiž v tom, že neměla vízum a na tomto hraničním přechodu je prý nevydávají. Divné, ve všech průvodcích se píše, že to není problém dostat tady vízum. Dnes už žádné další letadlo neletí, tak přespí ještě jednu noc v hotelu a poletí ráno v sedm, ve stejnou dobu odjíždí i autobus. Jen bude v Bangkoku dřív ale taky o dost dráž. Večer si povídáme o cestování, práci v Austrálii a životě doma.

 

3.10.2007 středa

Ráno vstáváme, balíme věci a Monika odjíždí tuk tukem na letiště. Autobus přijíždí chvilku po sedmé a všichni musí v centru města přesednout do dalšího. Jenže to je busík, že by se za něj stydělo i kdejaké zemědělské družstvo při svážení kopáčů brambor. Rozhrkaná stará příšera rozhodně nevypadá jako autobus vyfocený na jízdence. Až na cestě pochopím, o čem mluvila Monika předchozí večer jako o dost špatné cestě. Měla to o to horší, že jela minibusem v pětadvaceti lidech. V tom našem má aspoň každý svou sedačku, jen se na nás občas sesypou batohy, které prostě není kam dát. A silnice je červená, prašná a děravá jak ementál. Neustále to s busíkem hází na všechny strany…po pár hodinách to přestávám vnímat a chvílemi i usnu. Musíme měnit děravé kolo, mají s tím zkušenosti, rychlost by jim mohli závidět i mechanici od Ferrari J Kolem oken se míhá podivná směsice výjevů, malé nahé děti se koupou v úplně rudé řece, na zatopených rýžových polích polehává dobytek, malé domky a polorozpadlé kůlny dotvářejí obraz chudoby. A v každé vesnici je velká cedule s názvem Kambodžské lidové strany, celkem dost škol a taky zdobně vypadající chrámy. Velké billboardy pak nabádají obyvatele, aby odevzdali nalezené zbraně, aby se chovali vůči ostatním slušně a nejvíc mně pobavil billboard s vyobrazením souložící dvojce s připomínkou k používání kondomů. Musí se uznat, že to mají nakresleno moc hezky a názorně J.

Na celnici dorážíme po šesti hodinách kymácení v autobusu. Musíme vysednout, projít odbavením a pak si vystát frontu na Thajské straně. Celníci nemají kam spěchat, tak to celé trvá skoro hodinu. Thajec, co mi dává do pasu razítko si pohvizduje, chvilku se zarazí nad mou národností, podívá se na mně, chvíli přemýšlí a pak jen pokyvuje….něco jako „Čech? To už sem tu dlouho neviděl …“…za celnicí se čeká na autobus do Bangkoku, sice řidič předtím tvrdil, že pojedeme tím samým …ale nepřekvapuje mně, že přijíždí krásný klimatizovaný bus…ve kterém jedeme jen čtyři turisti J Prostě není sezona… Silnice se najednou mění z ementálu na slušnou asfaltku a už se frčí.

 

 

Tak to je prozatím všechno ...pokračování po návratu do civilizace…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letiště v Bangkoku

Kambodža

Pohledy na krajinu z okna autobusu

Jezdit se dá se vším

Letiště v Phnom penhu

Rikša, věrný pomocník každého cestovatele

Další fotky jsou z Angkoru

Královský palác v Phnom Penhu